Jakub Vágner

Celý den mi chodí stovky zpráv a všude se píše šťastný Nový Rok…mohl bych tu napsat pár sladkých vět, dostat pár set či tisíc laiků ale raději vám však napíšu,co mě trápí a co bych si opravdu moc přál….Vždy si na sklonku roku kladu otázku, zda to byl dobrý rok.

Podle čeho však soudit?Je to pro mě podle množství ulovených ryb? Počtu dnů strávených na rybách? Úspěšnosti mých rybářských filmů nebo podle počtu prodaných knih a produktů? To vše, když se daří, je určitě fajn. Je to však něco, co si člověk odpracuje a tak logicky v životě slaví úspěch. To neúspěchy nás ale činí lepšími. Nutí nás na sobě pracovat, zlepšovat se, uvědomovat si i své lidské a pracovní chyby. Vítězství jsou sladká, omamná, ale zároveň i nebezpečná. Uspávají naši mysl, ducha a můžeme mít zdánlivě pocit, že se nám bude takto dařit již navždy. Prohry, zklamání a nakonec i utrpení jsou tedy pro náš osobní rozvoj mnohem důležitější. Stejně tak je ale velmi důležité stát si za svým názorem a nebát se mluvit i v dobách, kdy je svoboda slova velmi ohrožena. Protože tak se posouváme nejenom jako jedinci, ale i jako celý národ. To jsem vždy miloval na té naší malé, ale nádherné zemi. Má v sobě tolik krásy. Žije zde úžasné množství výjimečně nadaných lidí. I když jsme byli historií mnohokrát těžce zkoušeni, náš národ vždy vstal, oklepal se z tvrdých ran a zrodil se silnější. Procestoval jsem svět a viděl věci dobré i zlé. Často i věci, kdy jsem si znovu a znovu opakoval, jak jsem šťastný, v jak malebné a bezpečné zemi to vlastně žiju. Stejně tak jsem ale díky svému dědečkovi věděl, že to náš národ nedostal zadarmo. Bylo to vykoupeno potem, dřinou, krví a životy mnoha odvážných lidí, kteří nám předali takto překrásnou a klidnou zem. Byl a je to ten největší dar, který jsme od našich předků dostali. Čím více jsem cestoval, tím jasnější mi bylo, že Česká republika je skutečným rájem na zemi. Na svých cestách vidím jen pomalý, ale zcela zřetelný kolaps naší “vyspělé” západní civilizace. Bohužel nikoli jen na cestách v dalekých krajích, ale na cestách po Evropě. Pomalu ale jistě si necháváme krást naši identitu, naši kulturu, naši historii, naše tradice a necháváme extrémistické menšiny a lidi bez respektu k lidskému životu rozhodovat o většinové populaci. Našich osudech, našich rodinách, naší budoucnosti. Nechápu ale proč. Proč musíme tolerovat něco, co bude zcela jistě ohrožovat budoucnost našeho národa? Je to plivnutí do tváře našich předků. Rozumím, asi máme mlčet. Má nám být jedno, že se dnes na území Evropy běžně znásilňují mladé ženy, je ubližováno dětem na ulicích a kdokoli se ozve je ihned nazván rasistou a xenofobem. Je to pak měřítko normálnosti? Chceme mít opravdu násilí v těchto podobách jako běžný kolorit našich životů? Chceme, aby podobné činy byly oslavovány, brány jako možné příklady a přenášeny i do naší kultury a dějin? Já bych si totiž moc přál, aby Česká republika byla neustále tak krásnou, klidnou a bezpečnou zemí, kterou nám může ještě stále závidět celý svět… to přeji nám a hlavně našim dětem. A tak tedy šťastný Nový Rok a hlavně ve zdraví prosím.

Váš Jakub

Napsat komentář